Co si k vám vymahači dluhů nemůžou dovolit

Věřitel to v Česku nemá lehké. Počet dlužníků, kteří neplatí dluhy, stoupá. Některé stačí upozornit, že záležitost skončí před soudem a dlužníka, který včas neuhradil svůj závazek, navštíví exekutor. Jindy ani to nepomůže. Firmy si pak na vymáhání dluhů zpravidla najímají specializovanou agenturu nebo firmu. Právo je sice na jejich straně, neznamená to ale, že mohou postupovat podobně, jako si počínali při šetření krádeží elektřiny někteří pracovníci oddělení Netechnických ztrát ČEZ , které nyní čeká soud a hrozí jim trest za útisk.

Paradoxně se totiž může stát, že před soudem neskončí dlužník, ale věřitel nebo vymahač dluhů, který neplatiči dluhů vyhrožoval fyzickým násilím, případně nějak omezoval jeho osobní svobodu. Věřitel či vymahač dluhů by také neměl používat zavádějící informace.

„Firmy vymáhající pohledávky se často vydávají za exekutory . To má své výhody. Exekutor může vstoupit do vašeho bytu a zabavovat majetek, tito vymahači nikoliv. Když si tedy hraje na exekutora někdo, kdo jím není, a vyhrožuje dlužníkovi exekucí , je to samozřejmě nezákonné,“ říká tiskový mluvčí Sdružení obrany spotřebitelů (SOS) Jan Votočka.

Klienti se kvůli dluhům obracejí na SOS poměrně často, zejména v případě některých konkrétních firem. Nejčastěji když mají pocit, že jde o neoprávněnou pohledávku. Podle Votočky se to týká různých nedoplatků, o nichž dlužník mnohdy ani do té doby nevěděl. Třeba proto, že na ně zapomněl nebo je pokládá za neoprávněné. Klienti SOS si také stěžují na nevybíravé jednání pracovníků některých firem. „Základ pohledávky je většinou oprávněný. Bojujeme ale proti různým neodůvodněným nákladům řízení a poplatkům, které věřitel či vymahač podle našeho názoru neprávem požaduje,“ uvádí Votočka.

Podobné zkušenosti má s vymahači dluhů i Poradna při finanční tísni . Někteří z nich, jak upozorňuje její šéf David Šmejkal, dlužníkům tvrdí, že když dluh v určitém termínu nezaplatí, je to trestný čin, jiní hovoří o trestném činu podvodu, což samozřejmě není pravda. I zmíněná poradna má zkušenosti s klienty, kteří si stěžují na různé sankční poplatky a penále, na které nemají vymahači dluhů podle občanského zákoníku nárok. Ze zákona si totiž mohou účtovat jen úroky z prodlení .

Jejich výše se určuje pololetně, a to podle základní úrokové sazby platné v ČR, což je 14denní reposazba. K té se pak připočítává sedm procent. V posledních letech činí úroková sazba u úroků z prodlení 8 až 9,5 procenta ročně. Případnou odměnu vymahači hradí podle Šmejkala na základě smlouvy, kterou mezi sebou uzavřeli, věřitel.

Pokud má dlužník v tomto směru nějaké pochybnosti, může se obrátit na některou spotřebitelskou organizaci nebo Poradnu při finanční tísni, kde mu vysvětlí, jaké jsou jeho práva i povinnosti a co vše mu za nesplácení dluhu hrozí. Jakmile vymahači dluhů zjistí, že je dlužník informován o svých právech, s vymáháním nejrůznějších nákladů obvykle skončí.

S případy fyzického vyhrožování, omezování osobní svobody nebo práva na soukromí se lidé na poradnu příliš neobracejí. Něco podobného ale může podle Šmejkala hrozit v některých romských komunitách, nebo u sociálně slabých vrstev obyvatel. V podobných případech by se lidé měli obrátit na policii. S placením dluhů jim samozřejmě nepomůže, vyhrožováním či hrozbou násilí by se však zabývat měla.

V Česku existuje podle odhadu šéfa Asociace inkasních agentur (AIA) Vladimíra Gazárka asi 200 společností, které se zabývají inkasem pohledávek . Asociace má osm členů z řad velkých zahraničních firem, které musí kromě platných zákonů dodržovat etický kodex AIA. Řada subjektů, které nejsou členy Asociace, ovšem žádnou podobnou povinnost nemá a teoreticky tak mohou při vymáhání pohledávek používat protizákonné, nebo přinejmenším neetické metody.

Mezi klienty AIA patří velké finanční společnosti, pojišťovny, telekomunikační a obchodní firmy, podnikatelé, fyzické osoby, ale i orgány samosprávy a státní sektor. Lhůty a způsob správy pohledávek, stejně jako dobu, kdy je po uplynutí splatnosti svěří inkasní agentuře či jiné společnosti, zabývající se vymáháním dluhů, si určuje každá firma sama. Dobrým standardem je podle Gazárka předat pohledávky inkasní agentuře po 90 dnech od data splatnosti.

Pokud se o oprávněnosti pohledávek vede soud, je zpravidla jejich vymáhání přerušeno. Někdy je přitom soud a exekuce poslední cestou, jak od někoho zaplacení dluhu vymoci. Ideální je ale samozřejmě se do kontaktu s vymahači dluhů, natož se soudcem či exekutorem, vůbec nedostat.

František Mašek
Zdroj: http://www.penize.cz

Comments are closed.